Chuť krve

Červenou, lepkavou
chci ji tu mít,
tuhle vodu živou,
po doušcích pít.

Ta chut nasládlá,
jemná je a milá.
Aby z toho těla tekla,
aby ještě žila.

Jak na mne hledí,
to nikdy chuť nemají?
Proč jim to vadí,
to napít se nechtějí?

Ten, kdo si nezkusil,
alespoň loknout,
ale ihned mne odsoudil,
ten by měl zmlknout.

Ach, jak je sladká,
i trochu slaná.
Ještě aspon jedna kapka,
ta chuť je tak silná!

Nemohu se odtrhnout,
když mi tu teče.
Jen si trochu loknout,
jen jak rty smáče.

Je to rudá, živá voda,
ale nechtějí mně nechat pít.
Že to teď ňák není móda,
že ji mám nechat být.

Červenou, lepkavou,
chci ji tu mít.
Tuhle vodu živou
po doušcích pít.

 

Jednoho pondělního rána jsem jel do školy a přemýšlel o několika málo slovech, které jsem slyšel v pátek. Zněla "koukni se na ně, je to jen stádo. Jako dobytek, jako krávy. Jenom potrava." A vrtaly se mi v hlavě. I proletěla kolem můza, a protože jsem měl víc štěstí než Zdeněk v Plíhalově písni, tak mi udělala jen to, co můzy obvykle dělají. A začaly mi v hlavě vířit slova a spojovat se a přepojovat, kombinovat a skládat, až vypadla tato báseň. Takže se nemusíte bát, že jsem blázen s vampíristickými sklony.

Sad

Když jsem se probudil,
zvednul se z lehu,
náhle jsem zjistil,
že jsem uprostřed sadu.

Zvláštní stromy,
všechny stejné,
každý čtyři strany
a jsou jakoby kamenné.

Vítr kol zadul,
zadul tím sadem,
však ani nehnul
jediným stromem.

Na každém jméno,
snad majitelé stromů.
Já ucítil chladno,
ne ze země, z hrobů.
 

Nebojte, tohle NENÍ skutečná příhoda. To jsem se jen nechal zase jednou inspirovat. Tentokrát Erbenem. V balady svatední košile "To nejsou kříže, toť můj sad!" A psal jsem to v autobusu, když jsem jel ke kamarádovi, se kterým jsme měli jet další den na čtyři dny na vodu.