Tohle byl Muž v sukni. Ne v kiltu. V sukni. S dlouhými vlasy, volnou košilí přírodní barvy (asi konopnou), batohem a čelenkou, spletenou z několika různobarevných bavlněných provázků. Jel se mnou už od druhé stanice autobusu a pak jsem ho vídal celý den. A musím říct, že být Muž v sukni je peklo. Už vím, jak se asi cítila první žena, která si oblékla kalhoty. A jak se na ní dívali lidé. Seděl jsem o místo za ním a přes uličku, skoro až vzadu. Prošel celým autobusem a posadil se na volné místo. Žena, která seděla vedle něj, se na něho podívala a viditelně se odtáhla. Muž v sukni si ji ani nevšiml, vytáhl z batohu knížku a začal si číst. Ale ne jen tak něco, náš Muž v sukni četl, Základní strukturu filosofie moderní doby od Henricha. Kdyby přišel v obleku, určitě by se ta žena neodtáhla. Ale on byl Muž v sukni.
(Mimochodem, ona měla kalhoty a to také nepřišlo nikomu zvlášní. Naopak, sukně začíná být zvlášní už i u žen. Žena v sukni není ambiciózní, žena v sukni není samostatná, žena v sukni... Žena může být v sukni už snad jen v zemích třetího světa. A samozřejmě na společenských akcích, tam dokonce naopak musí být žena v sukni. V opeře, v divadle,... Ale muž? Ten je v kalohotech. Je-li jinak, je úchyl a je nebezpečný. Pomoc, honem od něj pryč. Ale to jsem moc odbočil.)
Muž v sukni seděl a četl si. Asi o dvě stanice dál nastoupila stařenka. Šla autobusem a viditelně hledala volné místo. Nikdo se nezvedal. Už jsem si myslel, že dojde až ke mně, ale v tom se zvedl Muž v sukni. Došel ke stařence a pomohl ji těch posleních pár kroků. Ještě že tak, právě se totiž rozjel autobus a ona by jinak určitě upadla. Posadila se místo něho a usmála se. „Děkuji slečno“ řekla. „Promiňte madam, ale já nejsem slečna. Ale to je v pořádku, lidé vidí jen sukni a dlouhé vlasy, to není vaše chyba.“ odpověděl s úsměvem. „Promiňte mládeče. A proč nosíte tu sukni?“. Muž v sukni si kleknul na jedno koleno a začal jí potichu vyprávět.
Když dojel autobus k metru, myslel jsem, že už Muže v sukni neuvidím. Jak jsem se jen mýlil. Zastavil jsem se v trafice pro baterie do MP3 a když jsem konečně došel dolů, koho nevidím? Muž v sukni stojí na peróně a čte si. Za chvilku přijelo metro a my nastoupili. Na můstku jsem se dostal ven brzo, přeci jenom to tam znám, takže jsem stál hned u dveří. Na povrchu jsem se potkal s kamarádem, vezl jsem mu klíče, které u mě nechal o víkendu. Chvilku jsme si povídali a já pak vyrazil zpátky dolů.
A když jsem sešel dolů, koho tam nevidím? Muž v sukni stojí na peróně a čte si. Nastoupili jsme. A s námi nastoupili taky tři malý kluci.No, malý, kolem čtrnácti, patnácti jim bylo. A hnedka si na něj začali ukazovat a pochechtávat se. Muž v sukni jen zvedl pohled a chvíli se na ně koukal. Pak zavrtěl hlavou a dál si četl.Od těch kluků se začaly ozývat šeptané, ale dostatečné výazy, které se Muži v sukni určitě nelíbily. Ani mě se nelíbily. Na ty kluky jsem trochu vyjel. Že až přečtou to, co má ten chlápek v rukou, tak ať se jdou klidně posmívat. Na rameni jsem ale ucítil ruku. Byl to Muž v sukni. Odtáhl mě, jemně ale důrazně, a prostým pohledem jsem pochopil, že jsou mu ti kluci úplně jedno. Přál bych si umět být tak vyrovnaný. Tak pevný. Ale to už jsem musel vystupovat. Muž v sukni šel také. Někam u východu zmizel, já si tam šel rychle koupi něco k jídlu. V tramvaji jsem do ale zase viděl. Tramvaj byla poloprázdná, on si sedl dvě místa od středních dveří a četl si. Na další zastávce přistoupila postarší paní. Ten druh, který dělá problémy. Strčila mu pod nos legitimaci důchodce (vsadil bych se, že inkoust ještě ani pořádně nezaschl) a spustila. „NO, MLADÍKU? SNAD MĚ PUSÍTE SEDNOUT, NE?“ Muž v sukni zvedl oči od filosofie, podíval se na ni a pak stočil pohled na prázdné místo před sebou. Natáhl levou ruku dlaní vzhůru, typické gesto „račte prosím“ a opět se na ni podíval. „Vaše drzost je neuvěřitelná mladíku!“ a načuřeně mu znovu ukázala legitimaci. Muž v sukni založil stránku prstem, vzal batoh a zvedl se. Lehce se uklonil a sedl si o místo dopředu. Znovu otevřel knihu a začal si číst. „To už přestává všechno!“ syčela paní „Vy si tu klidně sedíte a já tady stojím.“ Muž v sukni se prosebně podíval na mě. Vstal jsem a zeptal se paní, jestli se nechce posadit. „Vidím, že vy jste slušně vychovaný, ale tenhle, tenhle člověk je urážka!“ „Proč?“ ptám se já. „Odkdy nosí muži sukni?!“ „A proč ne?“ ptám se znova. V tom Muž v sukni zaklapl knihu a vstal. Podíval se paní do očí a řekl „Jsou muži a ženy rovnoprávné?“ „Ne, muži ženy utlačují a“ „Proč nemůže muž nosit sukni, ale žena, jako jste například vy a vy jste živoucí důkaz toho, co říkám, může nosit jak sukni, tak kalhoty?“. Paní blesko v očích „Ještě že tady už vystupuju, protože vy jste mladíku ANARCHISTA!“ Tramvaj zastavila a paní vystoupila. Hned jsem si začal s Mužem v sukni povídat. Během rozhovoru jsem zjistil, že bydlí jen asi o tři domy dál a že máme moc společného. Vysvětlil mi, proč nosí sukni. Nechce se bouřit, ani se nesnaží pohoršovat. Je to jen praktické a hlavně v létě si už ani nedokáže představit, že by nosil kalhoty.
Je to Muž v sukni.
Příhoda není pravá (bohužel). Celé jsem si to vymyslel jen proto, že chci aby vzniklo nějaké opozitum k tak rozšířenému feminismu. Myslím, že je mezi námi mnoho maskulinistů. !POZOR! nesažím se popírat význam ženy, nebo říkat, že je podřadná. Jen to, že muži a ženy jsou různí a na něco jsou lepší ti, a na něco jiného tamti...
