Jako tři meče
pokaždé seknou,
a jak čas teče,
ti ihned řeknou
Točí se dokola,
točí a točí.
Jak u vozu kola,
ale neznámý je kočí.
Někdo ho řídí,
nejen ty meče.
Nebo se jen řítí,
a nás s sebou vleče?
Necháme se táhnout,
potřebujeme se držet,
nechceme spadnout
a musíme mlčet.
Nikdo tady netuší,
jak se vůz řídí.
Však mysl buší,
páč na kozlík vidí.
Když někdo spadne,
my si toho všimnem,
pro nás tady umře,
však jen tam zůstane.
Na cestě zůstane,
půjde pomalu dál.
Možná, že někdo pojede,
někdo, kdo by ho vzal.
Tak tohle jsem zplodil na hodině fyziky, protože mě nebavilo poslouchat o vzniku střídavého proudu (potřetí). A jak jsem tak koukal na hodiny, jak se flákaj, tak mi kolem hlavy proletěla moje stará známá můza, koukla se mi uchem, co mi víří hlavou, a začala mi radit. Takže jí za to poděkujte nebo ji za to proklejte.
