Je večer. Tma pomalu halí kraj, bojiště ztichlo a zápach střelného prachu odnesl vítr. Světlo slunce se pomalu vytrácí, údolí ale ozařují desítky ohňů skrytých mezi gotickými stany. Zvuky lesa se mísí s dálkou nesrozumitelnými hlasy a útržky zpěvu. Hospoda svítí studeným elektrickým světlem. Sedíme kolem ohně, koukáme do plamenů a kouříme. Pití došlo a nezpíváme, protože nemáme kytaru. Povídáme si, řešíme samé nesmysly. Všichni máme chuť na pivo, ale došli peníze a hospoda je už nejspíš dopitá až na dno. Hovor se pomalu stáčí ke vztahům. Terka se mě ptá, jak jsem to myslel s dvouletou zárukou. To byl takový vtip. Když se dala s Jelenem dohromady (díky mně), řekl jsem mu, že na ní má dvouletou záruku. Ptám se Honzíka, jestli si nějakou našel. Když odpoví, že ne, nabízím mu, že mu nějakou vyčaruju.
„Azak.“ Ozvalo se bez varování za Honzíkem. Honzík dosud ležel na břiše, ale teď se přetáčí na bok a pohledem klouže po postavě. Jak se jeho zrak propracovává vzhůru, v jeho očích roste strach. Když uvidí tvář, křičí „Šamšulo, nečaruj!“ Ve světle našeho ohně vidíme zvláštního patrona. Je vysoký, může mít 185 na výšku, světlé vlasy mu splývají na ramena a ústa jsou orámována kroužkem stejně světlých vousů.
„Azak“ opakuje patron. Koukáme se po sobě. Předpokládáme, že někdo z nás ho zná. Nabízím mu místo u ohně. Odpovídá „Azak“. Napadá mě, že se představuje. Nevím proč zrovna nám, proč došel k našemu ohni, ale třeba ho k nám někdo poslal. Představuji se mu a nabízím mu cigaretu. Cigára jsou to poslední, čeho máme ještě dost. „Díky, ale já mám ve stanu.“ odmítá patron nabízenou bílou tyčku. „Neviděli jste Azaka?“ Odpovídám, že Azaka neznáme, natož aby ho někdo z nás viděl. Ptám se, kdo to má být. „Můj seržant. Nevíte, kde mám stan?“ Teď nám dochází, co se stalo. Patron se prostě ztratil v ležení a tak se zastavil zrovna u nás, aby našel cestu. „Právě jsme přijeli z Libušína.“ dodává patron. Koukáme se po sobě. V očích ostatních vidím zcela jasně otázku „Je mimo on, nebo my?“ Pohledy se ubezpečujeme, že je mimo on a že pořád ještě sedíme v ležení u Libušína. Nabízím cigára. Jedno si bere Terka, druhé já, patron si bere taky jedno, když mu dochází, že jeho stan je i s cigaretami daleko a navíc neznámo kde. Z ohně podávám hořící poleno a postupně nám připaluji. Patron se opět ptá na Azaka. Posíláme ho do hospody, že tam nakonec dorazí každý. „Kde to je?“ Ukazujeme na elektrické světlo na druhé straně bazénu. Voda v něm není, používá se jako parkoviště a světlo se odráží od střech aut. Popisujeme úskalí cesty. Musí se vyhnout dvěma ohňům, šňůře a díře v zemi. Patron kouká a snaží se zapamatovat všechna nebezpečí. Nabízím, že ho tam odvedu. Vděčně přijímá, opírá se o mé rameno a vyrážíme na dlouhou cestu do hospody. Ptám se odkud je. „Od Brna.“ Nerozumím, ze kterého města či vesnice přesně, ale to je jedno. „Azak mě vyložil a řekl ‚jdi‘. Tak jsem šel. Pak jsem se ztratil.“
Nechávám ho projít pod téměř neviditelnou šňůrou prvního, ale honem ho doháním a opět podpírám. V houstnoucím šeru pátrám zrakem po díře. Daří se, ale vidím, že míříme přímo na ní. Zapírám se patronovi do boku a otáčím ho na správný směr. Ptám se, čím se tak zřídil. Cítím, že už má notně upito. Patron odpovídá, že slivovicí, protože má problém odmítnout nabízenou lahev. Chápu ho, mám ten stejný problém. Konečně se šťastně dostáváme do hospody. Patron se kalným zrakem rozhlíží po osazenstvu. Podle jeho výrazu hádám, že Azaka nenašel. Ptám se, jak Azak vypadá. Patron asi neví, na co se ho vlastně ptám, ale to už není důležité. Z druhé strany se blíží mě neznámý šermíř v modrém dubletu. S každým krokem se mu koutky úst stěhují blíže k uším. Vyrážíme mu naproti. Necelé čtyři kroky od nás se už směje. Rovnou ho oslovuji slovy „Ty budeš Azak, že jo?“
Azak se směje a přikyvuje. Patron se usmívá a má radost, že našel svého seržanta. Podáváme si s Azakem ruce, předávám mu jeho člena. Patron se otáčí ke mně, podává mi ruku a představuje se. Michal. Azak se mě ptá, kde jsem ho našel. „Támhle na druhé straně hráze.“ Azak se směje. „Přišel k ohni a říkal jenom ‚Azak‘, tak jsem ho vzal do hospody.“
„On došel až k vám do ležení?“ Ptá se Azak udiveně. Rovnou se ho ptá, proč tam šel.
„Vysadil jsi mě a říkal ‚jdi‘. Tak jsem šel.“ Azak to nepopírá. Naopak, směje se a souhlasí, ale nemyslel to tak, aby Michal zmizel. Pak si Michala bere na rameno a odvádí ho do jejich ležení. Já se vracím k nám. Směju se. Směju se Azakovi, Michalovi, sobě i absurdnosti situace. Směju se, že to dopadlo dobře. Přicházím k našemu ohni a říkám jediné slovo. „Azak.“ Po chvíli dodávám „našli jsme ho.“
Kraj se noří do temnoty, jak zhasínají ohně a lidé odcházejí spát. My sedíme a čekáme, jestli za námi nepřijde Azak. Případně Azak s flaškou. Pak ale jdeme také najít své spací důlky a přidáváme se k chóru oddechujících hlasů.
...
Tak konečně jsem sem dal zápis z večera na bitvě Libušín. Byla to skvělá akce, příště přijeďte taky. Stojí to za to.
