Povídka o ukojení

     Bylo to úžasný, nepopsatelný, fantastický. Pro vás všechny ale naprosto nepředstavitelný. Skoro se tam nedalo hnout, bylo nás tam fakt mrtě, to víte, dvě různý grupy. My, ti větší, jsme teda byli v menšině, byla nás sotva polovička. Koukali jsme na ty prcky a každýmu letělo hlavou něco jako: „Jo, tak tamhleten prcek se mi líbí a támhleten a tamten… A vůbec, všichni“
 Proplétali jsme se mezi sebou, ohlíželi se po sobě. Na každym tom prckovi jsem viděl přesně to, co jsem nejvíc chtěl. Sice má každej jenom jeden, a já chci dva, ale to se nějak zmákne. Tak co no, vezmu k sobě dva. 
     Stačilo počkat, až přeskočí ta jiskra, jediná jiskra by nám stačila, abychom se dali dohromady, žhavě, bouřlivě a pevně. Vylétneme ke hvězdám, a pak se vrátíme zpátky na zem. Tak už? Už. Snad, nemůžu se dočkat. Chvílema se s nějakým prckem kolem sebe otočíme, ale jinak, jinak nic.      Á. Už to přichází. Jiskra, teplo, přitažlivost, které se nedá odolat, to všechno a mnohem víc se mezi náma od jednoho konce šíří. Jako vlna, koule, oblak, říkejte si tomu jak chcete, třeba boží slovo duší nebo nirvána. A už je to u nás. Je to přímo tady. Dva prckové se ženou přímo ke mně a nabízejí mi to, co jsem nejvíc chtěl. Ó, chci se představit. Há, odpovídají oba.
 
    A tak se spojil kyslík s vodíkem a raketoplán odstartoval ke hvězdám…