Povídka o naději

        Probudil jsem se, tak jako každé ráno, v obrovské kovové hale. Bylo tam kapku přeplněno, postávalo či polehávalo tu více než pět tisíc stejných chudáků, jako jsem já sám. Stáli jsme v řadách po padesáti, vždy dvě řady proti sobě, mezi námi dlouhé koryto. Každé ráno se na stropě rozblikaly a rozsvítily dlouhé řady zářivek. Poté se ozval táhlý dunivý hukot a od stropu se spustily dlouhé, černé roury. Naklonily se nad naše koryto a začalo z nich vypadávat jídlo. Slupky z brambor, kusy jablek, konečky mrkví a další kousky zeleniny, někdy se našel i kousek ovoce. Pro vás by to byl odpad. Pro nás to byla hostina. Za celou tu dobu, co jsem tady, to bylo pokaždé to samé, dvakrát denně. Po druhém krmení se zhasly všechny zářivky a hala se potopila do tmy. Postupně jsme usínali.
        Život jsme měli až neuvěřitelně stereotypní a nudný. Světlo, jídlo, nic, jídlo, tma. A tak pořád dokola. Jediná změna byla, když se otevřela kovová vrata na jednom konci haly a zvláštní obludy vyhnaly jednu dvouřadu pryč vraty. Ostatní řady se posunuly o jednu dál, blíže ke kovovým vratům, a na druhém konci haly se otevřely vrátka a jimi dovnitř vběhla další dvouřada. Věděli jsme, že každý se jednou dostane až ke kovovým vratům. Ale málokdo se bál. Měli jsme svojí víru. Věřili jsme, že ta vrata vedou do lepšího světa, světa plného čerstvé zeleniny, světla a vzduchu. A že je tam tak krásně, že tam každý raději zůstává. Bylo to jediné vysvětlení, proč se nikdo nevrací. Samozřejmě, že se vždycky objevil nějaký kacíř, který tvrdil děsivé věci. Že tam všechny něco žere nebo vraždí, že jsme jen nějaká zábava, požitek, rozptýlení. Vždycky jsme je rychle umlčeli. Naděje na lepší život je pořád lepší, než zoufalství z neznámé a nevysvětlitelné smrti.
         Naše dvouřada se již dostala až k vratům, o které se vedli naše spory. Už jsme to byli my, kdo čekal na průchod do lepšího světa. Měl jsem svojí víru, takže jsem se nebál. A pak se jednoho dne konečně vrata otevřela. Přece jen se ozval strach. Přece jen mohli mít pravdu ti, kteří podrývali naši víru. Na samém konci je vždycky… nejistota. Ale když nás začaly obludy vyhánět ven, přeci jen převážila moje víra. A tak jsem šel s klidným srdcem.
         Tak jsem navždy opustil vepřín. A pak jsem zjistil, že naše víra byla milná a že podrývači měli pravdu.