Žhavá báseň

Úplně pusto,
jak v plamenech svic.
Jen vedro a dusno,
jiného nic

A ono to trvá,
konce to nemá,
kol žloutne tráva,
oblaka jsou němá.

Vyschnula země,
vyschnul vzduch,
fouká jen jemně,
ustrnul ruch.

Každý jak mrtvola,
se prachem dusí,
nikdo se nehýbá,
ne víc, než musí

Všechno už selhalo,
není, jak se chladit,
co by nám pomohlo,
by to přestalo vadit?

Teploměr šílí,
rtuť klepe na víčko,
vedro zas sílí,
JEN OCHLADIT MALIČKO.

Počasí má zvláštní smysl pro humor. Vážně. Když jsem psal tohle, tak jsem umíral cestou domů vedrem v autobusu. A tehdy se nějak povedlo mé malé můze roztáhnout křídla a přiletět ke mně. Chvíli kolem mě létala a máváním křídel mi ochladila hlavu. A pak mi vlétla pravým uchem až do středu mozku. A tam začala sbírat a skládat slova, až stvořila první dva verše. A dala mi je se slovy "Tu máš, teď se snaž, tady máš ten nápad, na který tak dlouho čekáš.". A já psal... Ale zpět k humoru počasí. Dneska padnul tlak jako by ho ke zdi postavili a ochladilo se o nějaké čtyři stupně. Takže možná vyzním nejapně nebo zastarale. Ale když už jsem to zplodil...