Je večer. Tma pomalu halí kraj, bojiště ztichlo a zápach střelného prachu odnesl vítr. Světlo slunce se pomalu vytrácí, údolí ale ozařují desítky ohňů skrytých mezi gotickými stany. Zvuky lesa se mísí s dálkou nesrozumitelnými hlasy a útržky zpěvu. Hospoda svítí studeným elektrickým světlem. Sedíme kolem ohně, koukáme do plamenů a kouříme. Pití došlo a nezpíváme, protože nemáme kytaru. Povídáme si, řešíme samé nesmysly. Všichni máme chuť na pivo, ale došli peníze a hospoda je už nejspíš dopitá až na dno. Hovor se pomalu stáčí ke vztahům. Terka se mě ptá, jak jsem to myslel s dvouletou zárukou. To byl takový vtip. Když se dala s Jelenem dohromady (díky mně), řekl jsem mu, že na ní má dvouletou záruku. Ptám se Honzíka, jestli si nějakou našel. Když odpoví, že ne, nabízím mu, že mu nějakou vyčaruju.
„Azak.“ Ozvalo se bez varování za Honzíkem. Honzík dosud ležel na břiše, ale teď se přetáčí na bok a pohledem klouže po postavě. Jak se jeho zrak propracovává vzhůru, v jeho očích roste strach. Když uvidí tvář, křičí „Šamšulo, nečaruj!“ Ve světle našeho ohně vidíme zvláštního patrona. Je vysoký, může mít 185 na výšku, světlé vlasy mu splývají na ramena a ústa jsou orámována kroužkem stejně světlých vousů.
„Azak“ opakuje patron. Koukáme se po sobě. Předpokládáme, že někdo z nás ho zná. Nabízím mu místo u ohně. Odpovídá „Azak“. Napadá mě, že se představuje. Nevím proč zrovna nám, proč došel k našemu ohni, ale třeba ho k nám někdo poslal. Představuji se mu a nabízím mu cigaretu. Cigára jsou to poslední, čeho máme ještě dost. „Díky, ale já mám ve stanu.“ odmítá patron nabízenou bílou tyčku. „Neviděli jste Azaka?“ Odpovídám, že Azaka neznáme, natož aby ho někdo z nás viděl. Ptám se, kdo to má být. „Můj seržant. Nevíte, kde mám stan?“ Teď nám dochází, co se stalo. Patron se prostě ztratil v ležení a tak se zastavil zrovna u nás, aby našel cestu. „Právě jsme přijeli z Libušína.“ dodává patron. Koukáme se po sobě. V očích ostatních vidím zcela jasně otázku „Je mimo on, nebo my?“ Pohledy se ubezpečujeme, že je mimo on a že pořád ještě sedíme v ležení u Libušína. Nabízím cigára. Jedno si bere Terka, druhé já, patron si bere taky jedno, když mu dochází, že jeho stan je i s cigaretami daleko a navíc neznámo kde. Z ohně podávám hořící poleno a postupně nám připaluji. Patron se opět ptá na Azaka. Posíláme ho do hospody, že tam nakonec dorazí každý. „Kde to je?“ Ukazujeme na elektrické světlo na druhé straně bazénu. Voda v něm není, používá se jako parkoviště a světlo se odráží od střech aut. Popisujeme úskalí cesty. Musí se vyhnout dvěma ohňům, šňůře a díře v zemi. Patron kouká a snaží se zapamatovat všechna nebezpečí. Nabízím, že ho tam odvedu. Vděčně přijímá, opírá se o mé rameno a vyrážíme na dlouhou cestu do hospody. Ptám se odkud je. „Od Brna.“ Nerozumím, ze kterého města či vesnice přesně, ale to je jedno. „Azak mě vyložil a řekl ‚jdi‘. Tak jsem šel. Pak jsem se ztratil.“
Nechávám ho projít pod téměř neviditelnou šňůrou prvního, ale honem ho doháním a opět podpírám. V houstnoucím šeru pátrám zrakem po díře. Daří se, ale vidím, že míříme přímo na ní. Zapírám se patronovi do boku a otáčím ho na správný směr. Ptám se, čím se tak zřídil. Cítím, že už má notně upito. Patron odpovídá, že slivovicí, protože má problém odmítnout nabízenou lahev. Chápu ho, mám ten stejný problém. Konečně se šťastně dostáváme do hospody. Patron se kalným zrakem rozhlíží po osazenstvu. Podle jeho výrazu hádám, že Azaka nenašel. Ptám se, jak Azak vypadá. Patron asi neví, na co se ho vlastně ptám, ale to už není důležité. Z druhé strany se blíží mě neznámý šermíř v modrém dubletu. S každým krokem se mu koutky úst stěhují blíže k uším. Vyrážíme mu naproti. Necelé čtyři kroky od nás se už směje. Rovnou ho oslovuji slovy „Ty budeš Azak, že jo?“
Azak se směje a přikyvuje. Patron se usmívá a má radost, že našel svého seržanta. Podáváme si s Azakem ruce, předávám mu jeho člena. Patron se otáčí ke mně, podává mi ruku a představuje se. Michal. Azak se mě ptá, kde jsem ho našel. „Támhle na druhé straně hráze.“ Azak se směje. „Přišel k ohni a říkal jenom ‚Azak‘, tak jsem ho vzal do hospody.“
„On došel až k vám do ležení?“ Ptá se Azak udiveně. Rovnou se ho ptá, proč tam šel.
„Vysadil jsi mě a říkal ‚jdi‘. Tak jsem šel.“ Azak to nepopírá. Naopak, směje se a souhlasí, ale nemyslel to tak, aby Michal zmizel. Pak si Michala bere na rameno a odvádí ho do jejich ležení. Já se vracím k nám. Směju se. Směju se Azakovi, Michalovi, sobě i absurdnosti situace. Směju se, že to dopadlo dobře. Přicházím k našemu ohni a říkám jediné slovo. „Azak.“ Po chvíli dodávám „našli jsme ho.“
Kraj se noří do temnoty, jak zhasínají ohně a lidé odcházejí spát. My sedíme a čekáme, jestli za námi nepřijde Azak. Případně Azak s flaškou. Pak ale jdeme také najít své spací důlky a přidáváme se k chóru oddechujících hlasů.
...
Tak konečně jsem sem dal zápis z večera na bitvě Libušín. Byla to skvělá akce, příště přijeďte taky. Stojí to za to.
Tak jsem našel víru svoji,
tu, která na vše odpovídá.
Mé tělo se jí stále bojí,
že prý mě zaživa požírá.
Teď sedím u našeho oltáře,
se mnou pět špinavých ožralů,
ze zářivek vychází svatá záře
zde, v kapli plného grálu.
Kazatel mi půllitr podává
a v něm zlaté rozhřešení,
k tomu na sebe přidává
půldecák potěšení.
Jestli podal pátý či desátý,
to je jedno, snad není poslední.
Sedím tu stále, a teď se mnou ty
snad až do skonání dní
Do baru jsem jednou zašel,
chtěl honem nalít.
A tak jsem svoji víru našel,
když jsem začal pít.
...
Tak tohle jsem napsal poté, co jsem špatně rozuměl textu od Törru. No, je to strašlivé, ale co.
Chtěl bych být lev, co bydlí v zoo,
říkáte si, co měl bych z toho?
Nuže, povím vám co mě láká
a nemějte mě za ubožáka,
že mě k sobě táhnou představy
klidu, samic a pravidelné stravy.
Jako lev bych lidem pózoval,
pro potěšení se povaloval
a když by bylo venku hnusně,
ležel bych vevnitř a chrněl slastně.
A co je nejlepší, když lvem jste,
že až na dvacet hodin usnete,
a nikdo si netroufne vás budit,
žádný budík nezačne zvonit,
nevíte co znamená sedm ráno,
a přesto máte o vše postaráno.
Ale zatím neznáme na to operaci
musím věřit - v reinkarnaci.
Vyšla si zvesela,
pak koukla se na nás.
Přišla si zrazena,
že tam něčeho po pás.
Napřed ven radostně,
Jak čerstvý květ,
pak zpět jde zlostně
naštvaná na svět.
Na svět studený, bílý
mhouří svá očka
,jak na podvod šílený,
má bílá kočka.
A když jsem sešel dolů, koho tam nevidím? Muž v sukni stojí na peróně a čte si. Nastoupili jsme. A s námi nastoupili taky tři malý kluci.No, malý, kolem čtrnácti, patnácti jim bylo. A hnedka si na něj začali ukazovat a pochechtávat se. Muž v sukni jen zvedl pohled a chvíli se na ně koukal. Pak zavrtěl hlavou a dál si četl.Od těch kluků se začaly ozývat šeptané, ale dostatečné výazy, které se Muži v sukni určitě nelíbily. Ani mě se nelíbily. Na ty kluky jsem trochu vyjel. Že až přečtou to, co má ten chlápek v rukou, tak ať se jdou klidně posmívat. Na rameni jsem ale ucítil ruku. Byl to Muž v sukni. Odtáhl mě, jemně ale důrazně, a prostým pohledem jsem pochopil, že jsou mu ti kluci úplně jedno. Přál bych si umět být tak vyrovnaný. Tak pevný. Ale to už jsem musel vystupovat. Muž v sukni šel také. Někam u východu zmizel, já si tam šel rychle koupi něco k jídlu. V tramvaji jsem do ale zase viděl. Tramvaj byla poloprázdná, on si sedl dvě místa od středních dveří a četl si. Na další zastávce přistoupila postarší paní. Ten druh, který dělá problémy. Strčila mu pod nos legitimaci důchodce (vsadil bych se, že inkoust ještě ani pořádně nezaschl) a spustila. „NO, MLADÍKU? SNAD MĚ PUSÍTE SEDNOUT, NE?“ Muž v sukni zvedl oči od filosofie, podíval se na ni a pak stočil pohled na prázdné místo před sebou. Natáhl levou ruku dlaní vzhůru, typické gesto „račte prosím“ a opět se na ni podíval. „Vaše drzost je neuvěřitelná mladíku!“ a načuřeně mu znovu ukázala legitimaci. Muž v sukni založil stránku prstem, vzal batoh a zvedl se. Lehce se uklonil a sedl si o místo dopředu. Znovu otevřel knihu a začal si číst. „To už přestává všechno!“ syčela paní „Vy si tu klidně sedíte a já tady stojím.“ Muž v sukni se prosebně podíval na mě. Vstal jsem a zeptal se paní, jestli se nechce posadit. „Vidím, že vy jste slušně vychovaný, ale tenhle, tenhle člověk je urážka!“ „Proč?“ ptám se já. „Odkdy nosí muži sukni?!“ „A proč ne?“ ptám se znova. V tom Muž v sukni zaklapl knihu a vstal. Podíval se paní do očí a řekl „Jsou muži a ženy rovnoprávné?“ „Ne, muži ženy utlačují a“ „Proč nemůže muž nosit sukni, ale žena, jako jste například vy a vy jste živoucí důkaz toho, co říkám, může nosit jak sukni, tak kalhoty?“. Paní blesko v očích „Ještě že tady už vystupuju, protože vy jste mladíku ANARCHISTA!“ Tramvaj zastavila a paní vystoupila. Hned jsem si začal s Mužem v sukni povídat. Během rozhovoru jsem zjistil, že bydlí jen asi o tři domy dál a že máme moc společného. Vysvětlil mi, proč nosí sukni. Nechce se bouřit, ani se nesnaží pohoršovat. Je to jen praktické a hlavně v létě si už ani nedokáže představit, že by nosil kalhoty.
Je to Muž v sukni.
Příhoda není pravá (bohužel). Celé jsem si to vymyslel jen proto, že chci aby vzniklo nějaké opozitum k tak rozšířenému feminismu. Myslím, že je mezi námi mnoho maskulinistů. !POZOR! nesažím se popírat význam ženy, nebo říkat, že je podřadná. Jen to, že muži a ženy jsou různí a na něco jsou lepší ti, a na něco jiného tamti...
